Duše je čistá
Byla to náhoda,
jak se to přihodilo,
snad trochu záměr nešikovný,
srdce mé na kusy rozprášilo,
oči to viděly, mysl to bodá.
V tom kole slzavém zlomil se svět,
jakoby tma všechny sny pohltila,
do srdce nalila olovo žhavé,
smutná a zákeřná mě ublížila,
myšlenka, v niž je popel a sněť.
V bolesti chvěje se, tisknu ji do dlaní.
Čím si to nebohá zasloužila,
že holi ji surově tlučou?
Mou duši, jež při Tobě nezhřešila,
okamžik jako den, den nekonečný - od poznání.
Tělo je nečisté, v něm chtíč je a zloba,
nevěra tělem, hříchem je k lítosti,
však duše je čistá, lásku a světlo hledá.
Když duše je nevěrná zradou a bolestí,
jaká je pro duši nevěrnou obhajoba?
Snad řekl by mnohý, že z duše jdou jen slova,
v mysli duše, že zradit se nedá.
Slova jsou neškodná a prázdná?
Když slova citu jinému něžně předá
a právo na svého k němu chová?
Jaká je pak, pro duši obhajoba?
