Zlomená růže
Na kamennou dlažbu v koutě kostela
dopadla růže nahá, tak jak ji příroda oděla.
Chvíli tam nehybně, schoulená ležela,
pak z krovů perutě prachu snesly anděla.
Sehnul se pro kvítí, na dlani chvíli mu utkvěla
a vůně po vánku až k oltáři letěla.
Rozkvetlá rudě, až touha se v srdci zachvěla,
ač celá stvořena, zlomená byla docela.
Vzal růži pod křídlo a vznesl se…
… k obrázkům protkaným pavučinou stínů,
jako cesta z provázku až k údolí zapomnění,
kde ozvěny maluji šmouhy pod vička malebným šarmem
pro třesoucí krásu smutečních dam.
… a pro krásu motýlů, v rozbřesku svítání,
až k tesknotě andělů, kdy pomine klekání.
Od štěstí v náručí, po dýchánek se smrtí,
sotva co rozpučí, na prach ji rozdrtí.
Od pravdy po lásku, jak perutě vyletí,
až k životu na vlásku, když střílejí do dětí.
Jak tónina klavíru, v líbezném sdělení,
jako lež, páchne z papíru a vrazi jsou šílení.
