VÍTEJTE NA DUCHOVNÍM OSTRŮVKU

ERÓS JAKO PODSTATA FILOZOFIE

LÁSKA JAKO ZÁKLAD VZTAHU K LIDEM

Seminární práce

OBSAH:

1.     Úvod   ………………..................……..………..... 3

2.     Přehled autorů a jejich děl.…………….…….…....3

3.     Touha, láska, vztahy……..…………………………..4

4.     Závěr……………….……………..……………..……….6

5.  Použitá literatura .…………………………………...…6

ÚVOD

   Pro seminární práci, jsem si vybíral knihy na základě tří faktorů. Prvním bylo doporučení při zadávání této seminární práce, druhým a pro mě velmi důležitým faktorem byla osobní blízkost témat i autorů. Do třetice jsem volil různá období v dějinách lidstva, od čehož jsem si sliboval obsáhlejší pohled na problém, daný vývojem myšlení člověka v čase.

   Zřejmě bych měl uvést knihy chronologicky dle jejich vzniku. Uvádím je však v posloupnosti, jak jsem je četl, a to záměrně od současnosti do historie.

Jan Sokol – Filosofická antropologie, člověk jako osoba

René Descartes – Vášně duše

Platón – Symposion

PŘEHLED AUTORŮ A JEJICH DĚL

Platón (427 – 347 př.n.l.) – Symposion – Jsem velmi rád pro své rozhodnutí číst toto dílo v závěru. Ačkoli větnou skladbou je toto dílo netradiční, po několika odstavcích mi elegantní projev ranných filosofů učaroval a toto dílo jsem přečetl doslova jedním dechem.

René Descartes (1599 – 1650) – Vášně duše – Descartes mi ze středověké filosofie vyhovuje nejvíce. Jeho postoj dnes může v některých faktech vyvolat pousmání, ale s přihlédnutím k době, ve které hlásal své poznatky, je jeho přírodovědecký pohled na problematiku obdivuhodný. Jeho úhel pohledu na děje v lidském organismu, dle mého názoru svým významem dalece překročil rámec doby.

Jan Sokol (18.4.1936 v Praze) – Filosofická antropologie, Člověk jako osoba

   Přiznám se, že jsem si vybral Jana Sokola, a právě toto dílo, po doporučení mé kamarádky studující religionistiku na Univerzitě Karlově. Jan Sokol je u nás dobře známým a uznávaným autorem, ale mě byl znám spíše než filosof, jako politik. O to větší překvapení mě čekalo, když jsem četl odstavec za odstavcem jeho knihu. S velkou úctou k tomuto žijícímu filosofovi můžu směle prohlásit, že obohatil a rozšířil mé vnímání světa.

TOUHA, LÁSKA, VZTAHY

   Začnu možná  netradičně otázkou, ale volím tak záměrně. Co je erós? Již od antiky zmiňovaný bůh?  Znamená  snad  touhy,  lásku  obecně,  či pouze lásku ve vztazích?  Pokusím se nastínit pohled, jimž na téma nahlížím svýma očima.

   Naše touha se může vztahovat k věcem  hmotným, k  nehmotným  podstatám,k lidem nebo také k fauně, či flóře. Touha je věčná síla, která nás žene ve vývoji.  Ať  už  nás táhne vpřed, tlačí ke dnu, vyzdvihuje  k výšinám, či smýká námi sem a tam, je to hybná síla.  Nad to láska je mnohem elementárnější ve své esoterické podstatě. Láska je zpravidla spojována s duší, tedy nehmotnou podstatou lidského bytí. Oproti tomu touha může být vázána jak směrem k žádostem těla, tak k uspokojení výzev duše. Vztahy jsou pak obecně tím, co spojuje člověka s člověkem v jednolitý celek. Lidstvo už od svého počátku touží, miluje, nenávidí, klopýtá ve vztazích, či se rozděluje nebo spojuje v boji. Jak nahlížejí na tato témata mnou zvolení autoři ve svých dílech?

   Sokol zmiňuje touhu okrajově především ve vztahu k ontogenezi. Dítě má vrozenou potřebu poznávat vnější svět, je tedy hnáno touhou po poznání nepoznaného. Ne méně životní potřebou je dospělému člověku touha poznávat. Logicky to platí pouze v oblastech jež zahrnují dosud nepoznané. Dále uvádí člověka žijícího z podnětů, jež ho mohou zaujmout a touhy po štěstí, které mu může svitnout při střídání potřeb a uspokojení. Touhu po štěstí, jak uvádí Sokol, hlásali už filosofové v antice, jmenovitě Aristotelés. Tedy všichni lidé touží po štěstí jako po podstatě „dobrého života“ avšak cesta k němu je vrtkavá a nejistá. Láska je v očích Sokola rozmanitá. Ať už jde o přírodní typ lásky dvou lidí, kterou příroda zabezpečuje přežití společně s mateřskou přitažlivostí či romantikou, jakožto účelovou silou přírody. Nebo také lásku přátelskou, lásku pečující, lásku k hodnotám, oddanost, obětavost, či přízemní lásku ke slávě, penězům, či institucím. Sokol uvádí i „pravou lásku“. Chceme-li této dosáhnout, musíme nejprve nalézt své místo v životě a v patřičné míře dosáhnout  sebeuvědomění, pocitu lásky vůči sobě i sebeúcty.

   Descartes uvádí touhu a lásku jako jedny ze 6 vášní, vedle údivu, nenávisti, radosti a smutku, které vidí jako základní afekty. Afekty pak považuje za prvotnost logicky jednoduchou. Touha je jím v tomto kontextu označována jako „budoucí dobré či zlé“, láska pak jako „přítomné dobré“.  Descartes pohlíží na lidské tělo jako na mechanický stroj, jenž ovládán fyziologickými procesy je ovlivňován pohybem duchů. Tyto malinké částečky krve pak ovlivňují procesy vedoucí z mozku a do mozku směřující k afektům. Proudy krve ovlivňují činnost zažívání a metabolismu. Zvýšení činnosti metabolických procesů má dle Descarta za následek pocity zvýšeného vnímání a blaženosti, tedy námi běžně označovaný stav jako zamilovanost.

   Descartes je na rozdíl od stoiků pro respektování těla i duše jako vyvážené směsi. Tedy pro využití potenciálu, které nabízí obojí. Ne ovšem následovat slepě impulsy vášně, nýbrž pomocí obrácení ve správné nasměrování. A právě v tomto spojení vidí možnost využití obého v náš prospěch. Zjednodušeně řečeno, přijetím vášní a absorbováním negativního v pozitivní směr, dosáhnout prospěchu a pokroku. Láska, stejně jako vášně mohou být právě ve vztazích neskutečně zhoubnými elementy. Je tedy nutné mít pevný charakter, což znamená mít v úctě svobodnou vůli a tím se připodobnit Bohu.

   Platón ve svém Symposiu nechává místo hostiny, hovořit hosty v domě Agathónově pochvalnou rozpravu o Erótovi. Každý s hostů, jak bylo zvykem ležíc na lehátku s hlavou podepřenou loktem, pronáší řeč různou od dříve hovořících, však podobně pochvalnou. Jeden o lásce jako kráse přirozenosti, další o vášních k oběma pohlavím a jiný o kráse se kterou se staví nádherné chrámy, či píše vzkvétající poesie. Ať už, jak praví Aristofanés, šlo o androgíny z jejichž polovin by měl vzniknout po sobě toužící a hledající se pár, či o vášnivou touhu a lásku k mladým lidem, vždy v lásce mocný a krásný bůh Erós je strůjcem. Všichni svou řečí chválili boha, jimž byl Erós - erotiky, vášní a krásy lačný symbol. K podivnému zvratu v těchto chvalořečech nadešlo v okamžiku, kdy Sókratés započne svou řeč. Svůj dialog protkaný otázkami na něž přeneseně s Agathónem Sókratés hledá odpovědi. Platón (Sókratés) vyzdvihuje lásku mnohem výše. V dialogu používá Sókratés dvojího významu - v řečtině totiž může slovo láska znamenat i „touha“. Logicky z této úvahy dochází k závěru, že je láska touhou po dokonalosti, tedy po kráse, a tudíž nemůže mít božský původ, neboť bohové jsou krásní, moudří a dobří. Tedy nemohou toužit po tom,  co je jim vlastní. Podle této myšlenky je Erós jedinou základní duševní sílou. A tato nás nutí se učit novému, být stále lepší a zdokonalovat se.

   Ať už vezmeme v potaz kterýkoli z názorů mnou volených autorů, oddělených propastí doby, nacházíme podobné. Touhu po dobru. Nesporně zde shledávám spojení v názorech napříč dobou. Sokol, který vidí touhu se učit a zdokonalovat již od ranného dětství i přirozenost přírody, která utváří člověka k přitažlivosti ke svému druhu a člověka utvářející kolem sebe v přírodě vhodné prostředí.  Descartes spatřuje základní kámen v pevnosti charakteru, který nám dává sílu nesejít z cesty k dobru na pouti životem v němž jsme mnohdy zmítáni žádostmi a vášněmi těla. A konečně Platón Sokratovými ústy nejprve jako pavouk splétá v dialogu se společníky sítě nahodilých otázek a omotává ho tázavou rétorikou, aby se v zápětí skrytě proplétal jako had hypnotizující posluchače svou řečí k pramalému odporu. Až k samému nečekanému odhalení, kdy jako sokol vzlétne k nebi a z nebeských výšin popisuje uchváceným posluchačům moudrý nadhled odhalující Eróta jako základní duševní sílu.

   Je tedy Erós skutečně hnací silou, tedy touhou k lásce a zdokonalení, jak uvádějí autoři? Bylo by dle mého názoru plýtké se přít, když nalézám spojení v tak rozsáhlém časovém poli. Ale přesto, horizont touhy k dobru se může nalézat za určitých okolností i v negativní rovině. Cožpak se nadarmo neříká, že: „Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly“?

   Jak v tomto zorném poli budeme spatřovat Eróta naplněného touhou pomáhat a třeba i chránit? Je opravdu moudré ctít pravidla opírající se o pevný charakter jak tvrdí Descartes?  Alespoň spatřujeme-li tuto úvahu z hlediska přežití jak v některých pasážích popisuje Sokol? Cožpak nám historie neukazuje do nebe volající příklady pevného charakteru a lásky k pravdě, který stál mnohé život? Co třeba Mistr Jan Hus či Johanka z Arku, nebo tesařův syn z Nazaretu? Milovali snad málo? Nebo jim byla síla a pevnost charakteru na překážku v dobách, kdy chodili po světě a konali dobro? Vždy se jednalo o jedince, kteří nesporně vyčnívali z davu. Ale cožpak ti, jenž byli u moci v jejich dobách, nebyli také jen jedinci vybráni z davu? Jsou tedy touha a láska skutečně odpověďmi na otázku co žene lidstvo kupředu? I když se to může v tomto světle jevit rozostřeně, je tomu skutečně tak. Přestože historie je plná stínů, které studí ve vzpomínkách, stín může být pouze je-li světlo. Kde není světlo, není stín. Přes všechna utrpení, kterými lidstvo prochází ve svém vývoji, je Erós stále přítomen. V těch temnějších dobách pak spíše v podobě přízemní touhy po moci a vlastnění. V dobách rozkvětu a Světla spíše pln touhy po lásce a jednotě. To jsou pak lidé vedeni právě podobnými příklady jedinců vyčnívajících v historii, kdy pevný charakter neustoupil nízkým pudům ba ani strachu o život.

ZÁVĚR

   Jak říká staré úsloví, pravda je zřejmě uprostřed. A cestou ke středu je dle mého názoru harmonie. Možná je to právě ona harmonie, kterou Descartes uvádí jako směs  působení duše  a těla.  Myslím  si, že dobro  je  všemu živému vlastní a od počátku věků dané. Lvice je predátor, ale mateřskou láskou dokazuje, že dobro je jí dáno od přirozenosti. Člověk je v tomto tématu ještě dále, protože má možnost uvědomovat si sám sebe i své okolí. Láskou pak vytváří krásné chrámy, krásné básně, vzletnou hudbu i romantická prostředí. Patologické výjimky, kdy člověk není schopen citu, jsou. Je to zřejmě dáno nedostatkem lásky již od dětství. A jen ztěží může člověk dávat něco, co nikdy nepoznal.

POUŽITÁ LITERATURA

Platón – Symposion, Jan Laichter, Praha 1947

Descartes René – Vášně Duše, Mladá fronta, Praha 2002

Sokol Jan – Filosofická antropologie Člověk jako osoba        Universita Karlova - Institut základů vzdělanosti, Praha 2000